sobota 25. června 2016

Co se děje, že se nic neděje?

K napsání článku mě přiměla Kingova knížka Pytel kostí, ve které se hlavní hrdina potýká se spisovatelským blokem. Zajímalo by mě, jestli existuje i něco, jako čtenářský blok. 

Od konce září minulého roku až do konce dubna jsem měla manžela na misi v Afghanistanu. Ještě v říjnu to vypadalo, jak to bude skvělé, když mám tolik času na čtení, na blog, na videa,… A asi to byl ten problém. Ono množství času mi jasně připomínalo, proč netrávím dny jinak. A tak jsem četla méně a méně. 


Po Vánocích, na které jsem dostala celou řadu nádherných knižních dárků od rodiny i od přátel, jsem chtěla natočit aspoň video. Ale než jsem se rozhoupala, byly tady knižní výzvy na další rok. A blížil se Valentýn. Jenže já neměla romantickou náladu a v tu dobu vlastně už ani moc času. V lednu jsem totiž sebrala veškerou odvahu (a taky už mi malinko šplouchalo na maják, jinak si to neumím vysvětlit, taková hrdinka zas nejsem) a začala sportovat. 

Je konec června. Manžela mám v pořádku doma a snažím se číst. Ne že by to nešlo, mám rozečtené tři knížky. Ale nevím, jak je dotáhnout do konce. Nejnadějněji to vypadá se zmíněným Kingovým Pytlem kostí, u kterého jsem překonala magickou polovinu. Tak mi držte palce,snad to dopadne.

čtvrtek 10. března 2016

kolektiv odborníků: Jak přežít v kostce

Děti mají vždycky pravdu. Čím jsou mladší, tím méně jsou zkažené dospěláckým světem. Koukají se na vše bezelstným pohledem, nerozlišují závažnost problémů (vlastně, co je problém?) a nic je nebrzdím v tom, aby našly řešení. U koho jiného se inspirovat, jak přežít?



Na necelých sto stranách čtvercového formátu najdeme rady dětí z brněnské mateřinky, jak se vypořádat s celou řadou životních situací. Některé jsou veskrze praktické, jiné pohádkově dětské. Zjistíte tak, co dělat, když potkáte vílu, nebo jak se vypořádat s tím, že vám uletělo letadlo. 

Rady nejsou jen vtipné. V některých už jsou patrné vlivy rodičovských vzorů, opakování toho, co děti doma slyšely. V kontrastu s naivním kontextem to může čtenáře inspirovat k tomu, aby více přemýšleli o tom, co a jak děti o světě učíme. 

Mezi mé oblíbené rady patří ta, o spojených žralocích, kterých se nemusíte bát. Mají se totiž rádi. Když se má někdo rád, není zlý. Není to kouzelné? 



Pozornost si zaslouží grafické zpracování, které je nadprůměrně dobré. Vlastně je skvělé. Barvy, ilustrace, písmo, rozvržení. Není absolutně co vytknout. Snad jen..Obálka by mohla být lepší.Oproti vnitřku malinko zaostává. 

Před recenzí si procházím názory i jiných čtenářů. Málokdy se na ně ve svém článku odvolávám, ale tentokrát prostě musím. Často se opakoval názor, že se z knížky dalo vytřískat více, že rady mohly být vtipnější. Dovolím si tvrdit, že nikdo z těch, kteří tento názor sdílí, knížku nepochopili. Protože vytřískat ze všech (i z pětiletých dětí) maximum, které je maximem podle nějaké naší představy, je tak otravně dospělé. Já jsem ráda, že autorky nelámaly nic přes koleno a přinesly nám autentické postřehy dětí. 

Knížka může být milým dárkem někomu, kdo prožívá to ne zrovna nejlehčí období v životě, ale zcela určitě potěší každého, kdo se umí na chvilku zastavit a dovolit si usmát se. 

Recenzní výtisk mi poskytla ilustrátorka Petruccya, díky! 






sobota 23. ledna 2016

Bradley Somer - Ryba jménem Ian

Ryba jménem Ian s naprostou lehkostí a přesvědčivostí předkládá příběhy, které jakoby ani nebyly knižní. I když čtete knihu, máte pocit, že trávíte večer s přítelem, který vám vypráví jeden z těch zážitků, jenž začíná slovy „neuvěříš,co se stalo..“. Každá stránka je prosycena životem, absurdností a humorem takovým způsobem, že si vás chytí a nepustí.


Každou minutu se kolem nás odehrávají dramata, kterých se velmi rychle, ať už dobrovolně, či nedobrovolně, můžeme stát součástí. Bradley Somer si určil časový rámec, ve kterém nechal zlatou rybičku jménem Ian, nahlédnout do životů obyvatel výškového obytného domu. Popisovat, co Ian spatřil, nechci. Byly by to spoilery. Snad jen prozradím, že byl svědkem života, smrti, lásky i bolesti. Neexistuje výstižnější popis knihy, než její podtitul – Co viděla rybička, když vyskočila z 27.patra? 

Hlavní postavy jsou velice dobře popsané, všechny jsou něčím sympatické i nesympatické, jsou velice vyhraněné a díky tomu dobře uvěřitelné. S žádnou z nich se čtenář plně neztotožní, ale na druhou stranu mu nečiní problém si představit, že třeba ten muž z ranního autobusu může být docela podobný Garthovi, nebo že Katie bydlí nad vámi. 

"Mít plán je první krok k neúspěchu"

Zvláštní výběr pozorovatele, tedy zlaté rybičky, má jeden bonus. Nikdo nikoho nesoudí. Pozornost je zaměřena na příběh, na nic víc. Můžeme se bavit o morálním přesahu, ale rozhodně není důležitý. I když postavy mnohdy jednají v rozporu s dobrými mravy (prostě se chovají jako běžní lidé), jste tak strhnutí dějem, že nemáte potřebu hodnotit správnost jejich chování. 

Obálka plně koresponduje s hravostí příběhu. Námět, provedení i vybrané fonty jsou adekvátní. V porovnání se zahraničními obálkami si ta česká vede velice dobře, dokonce se nebojím přiznat, že je mi nejsympatičtější. 

Pokud váháte, zda si Rybu jménem Ian koupit, tak neváhejte. Nečeká vás žádná prvoplánovaná, srdceryvná lovestory. Ale i tak vám Ian rozbuší srdce, udrží vás v tempu a napětí a zaručeně vás nejednou překvapí. A pokud i to je málo, tak by vás přece jen mohlo zajímat, jak to nakonec dopadne s rybkou, která proplachtí dvacet sedm pater volným pádem.



Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora